Báječnej den

Pípání.... Bože, jak to nesnáším. Přesně půl minuty a konec. Pak buď znova usnu nebo se probudím navždy. Dnes vítězí probuzení. Jasné pořadí – pustit konvici, pustit horkou vodu, rychlá sprcha, hlas z postele „...stihla ses při tom sprchování vůbec namočit?...“. Ale jasně, že jo, stačí mi chvilka. V Brazílii doporučují čůrat ve sprše, ušetří se tím voda, no snad to zkusím někdy příště.

Co zas na sebe? Zachrání to černá s černou, obvyklá kombinace módních zoufalců. Hmmmm, Wheetabix s banánem (díky Petře, nechápu, jaks to z té Anglie táhl), anglický čaj s mlékem. Vzpomenu na pravý „english breakfast“ v Řecku, ten má k mé anglické snídani hodně daleko.

Sakra, za 10 min jede tramvaj... vyčistit zuby, natáhnout make-up, přehodit kabát. Zas někdo nezamkl vchodové dveře, mám chuť napsat „je to taky váš barák a váš majetek“, zmohla jsem se kdysi jen na neúčinné Zamykejte, prosím.

Mám co číst v tramvaji? Jo, Respekt, OK. Jako první sloupek Jindřicha Šídlo, spolehlivě mě vždycky odrovná. Jeden den v životě... Někdo se vedle mne nahlas směje – aha, pán si čte recenzi Kněžny Libuše od Spáčilky, no, to se hnedka nevidí, aby se jeden veřejně bavil. Národní divadlo, ááá, Hrad ještě stojí, no tak to má Václav zase čas spřádat svoje ďábelské léčky. Šikla by se zas nějaká defenestrace, od té poslední uplynulo pěkných pár let. Na Staroměstské tradičně vystoupí nejvíc lidí – úředníci? byznysmeni? uklizečky? Za chvíli lezu i já, kostky a podpatky nejdou dohromady, měli by to zakázat.

Do práce, šedá zeď, výsuvná plošina „Přijel a Vystrčil“, to je vtipný. Dobrý den a po schodech vzhůru, krásně tlumené hustým kobercem. Kolegyně, maily, telefon, analýzy a dopisy. Zpráva, že na budovu vlády vylezli demonstranti, šla jsem kolem nich, použili výsuvnou plošinu. Schůzka a oběd, maily a telefon. Porada, kolegové, závěry, úkoly. Z práce, ztemnělé město, podzimní počasí, plné tramvaje, zmatení cizinci. Dočtu při jízdě rozečtený článek, usadím zkřehlou babičku, koukám se kolem, Karlovo náměstí je jako vždy plné drog.

Lásko, dnes je Liga mistrů... OK, dodělám si rozdělanou práci v jednom z několika souběžných projektů, ponořím se do jedné ze souběžných identit, otevřu jeden z mnoha souběžných mailů. Zajímavý je, že jakmile spustím tu kouzelnou síť, zapomenu všechno, co jsem chtěla udělat... zachraňují mne seznamy. Dopsat, ověřit, zjistit, odpovědět.

„Už jdu taky spát, jdeš taky?“ Blažené nevědomí nastupuje.

Byl to dlouhej den. Mám co dělat, mám koho milovat, mám co jíst, mám kde bydlet, mám se fajn. Báječnej den.